ZAČÁTEK ROKU V TÁBOŘIŠTI?
Ano, i to je u nás možné!
Prvního září jsme zahájily školní rok slavnostním přivítáním a úvodními informacemi ke studiu. Kdo? No holky z 1.E! A hned druhý den jsme se vydaly za dobrodružstvím s cílem lépe se poznat. Naším cílem se stalo tábořiště Smrčná.
Příjemná dopolední procházka po cyklostezce nás dovedla až na místo. Čekaly na nás čtyřlůžkové chatky, pokoje ve zděné budově i stany. Areál zasazený u řeky Sázavy a obklopený lesem nám poskytl dostatek prostoru i klidu, abychom se mohly navzájem poznat. Po zabydlení jsme společně strávily čas při seznamovacích hrách, během kterých postupně opadávala počáteční nervozita a atmosféra se stávala stále uvolněnější. Představovaly jsme se, povídaly si o svých zájmech, vlastnostech i hodnotách a zjišťovaly, co máme společného.
Moc zajímavá byla aktivita, při které si děvčata povídala ve dvojicích. Po třech minutách se každá posunula k další spolužačce, až se postupně prostřídaly všechny se všemi. Bylo pěkné pozorovat, jak se jednotlivé dvojice úkolu zhostily. Některé převzaly iniciativu, představily se a hned nahodily téma ke konverzaci, jindy se chvíli hledala správná slova. To se ale stávalo jen málokdy – spíše jim tři minuty nestačily! Některé dvojice dokonce po skončení aktivity ještě pokračovaly v načatém rozhovoru. V následné reflexi zazněla skvělá věta: „Ač tu některé holčiny vypadají namyšleně a nepřístupně, zjistila jsem, že jsou vlastně všechny fajn.“ Tím jsme si krásně ukázaly, jak může první dojem klamat.
Zajímavá byla také aktivita Tichá řada, při které se všech 26 děvčat mělo seřadit podle data narození – od nejstarší po nejmladší, a to bez jediného slova. Nechybělo tedy pořádné množství gest, posunků a výrazů, ale nakonec se nám úkol podařilo celkem úspěšně splnit.
Nemohlo chybět ani oblíbené živé pexeso. Dvojice si domluvily společný znak, zvuk, gesto, pohyb nebo melodii a dvě hráčky pexesa pak postupně odkrývaly jednotlivé „živé kartičky“, dokud nenašly všechny dvojice.
Zařadily jsme také hry zaměřené na spolupráci. Například při přendávání míče v řadě jsme nesměly použít klasický úchop ani se otočit. A to nám dalo pořádně zabrat! Když už to vypadalo, že je některá ze tří řad téměř u konce, míč spadl – a jelo se od začátku.
Nasmály jsme se také u aktivity Skok. Pokyny, kdy se skáče dopředu, dozadu, doprava nebo doleva, zamotaly hlavu snad úplně všem. A když se situace ještě ztížila a na zvolený pokyn bylo potřeba vydat se opačným směrem, byl to už opravdu vyšší level. Zvládla ho jen hrstka děvčat!
Procházka do nedalekého kiosku na drobné občerstvení a večerní táborák spojený se společným povídáním nás zase posunuly o kousek blíž k sobě. Táborák jako prostor pro sblížení ale nakonec přece jen nemohl konkurovat louce, na které byl signál. I tady tedy docházelo k intenzivnímu společnému poznávání.
Druhý den jsme se vydaly poměrně dobrodružnou cestou na nedaleká Stvořidla. Tady se děvčata rozdělila do skupin a pustila se do výzvy, která se skládala z několika různých úkolů. Všechny skupinky si vedly velmi dobře. Opět jsme prohloubily vzájemnou spolupráci, společně se zasmály a vymýšlely, jak jednotlivé výzvy co nejlépe splnit. I tady si děvčata zaslouží velkou pochvalu.
Zpět do tábořiště jsme využily Posázavský pacifik a po krátkém odpočinku se přesunuly opět k ohništi. Čekalo nás společné povídání a především domluva na pravidlech fungování našeho třídního kolektivu. I ta jsou totiž důležitou součástí toho, aby nám spolu bylo dobře nejen na adaptačním kurzu, ale i během dalších čtyř let.
Pátek už byl ve znamení balení, úklidu a závěrečného hodnocení. A přestože jsme byly všechny trochu unavené a už jsme se těšily domů, můžeme říct, že jsme si adaptační kurz užily a svůj účel rozhodně splnil.
Děkuji všem děvčatům za perfektní dámskou jízdu a přeji si, aby se celé čtyři roky, které máme před sebou, nesly v podobně pohodové a přátelské atmosféře jako náš první společný adapťák.
Mgr. Olga Blažková
