Příroda v areálu > Ptáci > Drozd kvíčala
Mnoho osob vcházejících do našeho areálu si všimne velkých pestrých ptáků pobíhajících po trávnících. Jde o druhého největšího drozda našich luhů a hájů – drozda kvíčalu. Areál světelské Akademie je kvíčalami obsazen prakticky nepřetržitě. Jejich drsný křik šak-šak-šak se okolo našich budov rozléhá během zimních měsíců i teď na jaře, kdy vysoké stromy v areálu i v jeho těsné blízkosti obsadilo několik hnízdících párů. Potulky kvíčal trávníky i jejich bojůvky s kosy, kteří si brání „své“ území, jsou tak na denním pořádku.
Drozd kvíčala při sběru potravy – Světlá n. S. 28. 4. 2016
Naprosto běžným a charakteristickým hlasovým projevem drozda kvíčaly je vábení šak-šak (čak-čak).
Při vyrušení, překvapení, nebo varování může přecházet do hašteřivého agresivního trrtrr, které připomíná tření kamenů o sebe navzájem.
Drozd občas mezi tyto zvuky vtrousí stoupající tuí (kví), podle kterého kvíčala získala jméno. I tento drozd však umí, když má tu správnou náladu, zazpívat. Kvíčalí zpěv si můžete poslechnout např. zde.
Drozd kvíčala je relativně velkým pěvcem – jeho tělo dosahuje délky až 26 cm. Kvíčala je však nápadná nejen svou velikostí, ale i zbarvením. Při pohledu zezadu a zepředu nabízí zcela jiné škály barev. Hlava, kostřec (spodní polovina zad) a ocas jsou šedé, oranžová náprsenka a světlé břicho jsou poseté hnědými skvrnami. Na bocích krku mají černý límeček, šedočerná skvrna před okem dodává kvíčale trvale podmračený výraz. Za letu je pozorovatelná typická bílá barva na spodní straně křídel. Obě pohlaví jsou vybarvena stejně.
S tímto druhem drozda se naši předci ještě v 19. století setkávali pouze v zimě, kdy sem přilétala zimovat velká hejna kvíčal ze Skandinávie a severovýchodní Evropy. Od konce 19. století se jejich výskyt přestal omezovat pouze na zimní období a pomalu se zvyšovalo celoroční zastoupení. Výraznější změny probíhaly hlavně v 60. až 80. letech 20. století. V současné době již kvíčaly v ČR celkem běžně vyvádějí mladé – tak jak to můžeme sledovat i u nás ve Světlé.
Kvíčala se rozhlíží ze špice jehličnanu – areál Akademie Světlá n. S. 20. 5. 2016
Hnízda si staví vysoko v korunách listnatých i jehličnatých stromů. Budují si ho z větviček propletených stébly trávy, kotlinku vymazávají blátem a poté misku vystelou měkkou vrstvičkou rostlinného materiálu. Většinou hnízdí skupinově a společně svá hnízda chrání. Kromě své velikosti využívají při obraně před narušiteli hlasitý křik i velmi osvědčené společné ostřelování vetřelce svým trusem za střemhlavého letu. Míří údajně velmi přesně a zásah takovými „zápašnými pumami“ může být pro vetřelce velmi nepříjemný. Údajně totiž může slepit jeho peří natolik, že přestává být schopen letu.
V roce 2017 zahnízdily kvíčaly na javoru stříbrném přímo pod školními okny. 11. května již byla mláďata plně opeřená a připravená opustit hnízdo.
Hnízdění probíhá většinou jen jednou ročně v rozmezí dubna až července, kdy samička snese 4 – 6 modrozelených hustě tmavohnědě skvrnitých vajíček. Inkubuje je sama a po cca 12 dnech se líhnou ptáčata, která rodiče společně krmí žížalami a hmyzem sbíraným především v trávnících v okolí hnízda. Konkurují tak kosům černým, a tak není divu, že se zájmy obou stran občas střetnou. Zajímavé je, že přestože se zdají být kvíčaly oproti kosům větší, nepouštějí se do bitev, ale většinou „moudře“ ustupují. Péče rodičů o potomky však nekončí po dvou týdnech vylétnutím mláďat z hnízda, nýbrž pokračuje i v dalších dnech, kdy je dorůstající potomci následují po trávnících a pískáním se dožadují svačiny.
Společně na lovu – tedy loví spíše rodič vpravo, mládě (vlevo vepředu) se nechává krmit. Světlá n. S. 11. 5. 2016
Odrostlé mládě ve věku cca tří až čtyř neděl, které doprovází svého rodiče při lovu potravy. Světlá n. S. 11. 5. 2016
Na konci léta začnou kvíčaly do jídelníčku zařazovat i bobule a jiné plody. V zimě potom velice rády navštěvují ovocné sady, kde pátrají po zbylém ovoci. Přikrmujete-li tedy v zimě zimující ptactvo, můžete pamatovat i na kvíčaly a kosy a jablko jim podstrojit záměrně. To už však nejspíš nebudete krmit naše hnízdící kvíčaly, nýbrž jejich severské příbuzenstvo. Během podzimu totiž dochází ke střídání stráží a zatímco naše kvíčaly letí na exkurzi do západního Středomoří, jejich místo u nás obsazují jejich druzi ze severu.
Nerušit, prosím! Areál Akademie Světlá n. S. 28. 4. 2016
A na závěr ještě jedna historická kuriozita – kvíčaly byly ještě do přelomu 19. a 20. století za svých zimních tahů běžně loveny. Většinou se chytaly tzv. na vějičku – větvičku pomazanou lepem, vyrobeným ze spařených propasírovaných bobulí jmelí a přídavku lněného oleje. Tento lep zůstával lepivý i za největších mrazů a ptáky dokonale uvěznil. Dodnes známe přísloví „nesedni mu na lep“. Ptáci byli součástí tehdejšího jídelníčku – opékali se na ohni a byli ceněni pro svou kořeněnou chuť, kterou jim dodávaly zkonzumované jalovcové bobule. Odtud také kvíčaly získaly přídomek jalovcoví ptáci. Lov (nejen) kvíčal – tzv. čižba – byl však ve finále zakázán, a tak jsou kvíčaly nejen v našem areálu v relativním bezpečí.
