ZÍTRA JDU DO VĚZENÍ, ANEB PROČ SE STUDENTY DO TÉTO REALITY
„V pondělí jdu do vězení.“ Tak možná naši studenti doma oznámili novou exkurzi a rodiče to zpočátku mohli pochopit jakkoliv. Pravdou je, že jsme začátkem listopadu opravdu věznici navštívili. Třída 3. E, žáci sociální činnosti a část třídy 3. G se zaměřením na pedagogiku si druhé listopadové pondělí vyšlápli kopec od naší školy až na okraj Světlé a dostali se tam, kde by dobrovolně asi nikdo z nás nechtěl nikdy skončit.
Před prohlídkou věznice panovala různá očekávání, obavy i emoce. Všichni jsme ale byli zvědaví, jak to za branami bývalé školy v přírodě vypadá. Věznice nabízí tyto exkurze školám a jsou poměrně časté, obvykle provádějí školní třídy i dvakrát měsíčně.
Už jen samotný vstup do věznice byl zážitkem a trval bezmála dvacet pět minut. Kvůli bezpečnostním opatřením jsme vstupovali po čtyřech, a abychom prošli rámem, museli jsme sundat vše kovové. Také jsme se prokazovali občanským průkazem a ten ostraha porovnávala se seznamem, který jsme dodali předem. Celou dobu nás provázela mluvčí věznice a později se k nám přidal její kolega, protože do některých částí věznice nesmí vstupovat zaměstnanci sami. Začali jsme v přednáškové místnosti. Po krátkém videu popisujícím věznici, její historii i současnost přišly dvě odsouzené ženy. Velmi otevřeně s námi sdílely svůj osobní příběh a my seděli, ani nedutali. Oba příběhy byly velmi emotivní a na všechny z nás zapůsobily. Oceňuji, že obě ženy zdůraznily, že uklouznout v životě je velmi jednoduché a vždy jsme sami odpovědní za volby, které činíme. A také obě upřímně přiznaly, že už by jednaly úplně jinak. Jejich rozhodnutí totiž poškodila nejen je samotné, ale řadu dalších lidí.
Po této části jsme pokračovali na prohlídku věznice. Prošli jsme dvě části a procházeli jsme přímo patra, kde byly odsouzené ženy v pokojích. Do pokojů, které byly prázdné, jsme směli nakouknout. Z hlediska pohodlí a příjemného prostředí opravdu není o co stát. Výjimkou je oddíl, kde jsou matky s dětmi. Tam je už prostředí útulné a vypadá to tam jak na dětském oddělení v nemocnici. Poslední místo, kam jsme zavítali, byla „díra“. Místo, kam jsou odsouzené ženy posílány, pokud mají přímo ve věznici kázeňské problémy. Tam se nám nelíbilo už vůbec. Představte si ponurou místnost s kovovými rošty místo postelí a židlí a stolkem. Vše poničené, zapáchající a pouze otvorem ve dveřích se tam ženám podává jídlo.
Prohlídka věznice trvala bezmála dvě hodiny. A proč jsme tam vlastně šli? Za prvé se ve věznici v budoucnu mohou uplatnit naši absolventi sociální činnosti, pokud si v jejich oboru doplní vzdělání na vyšší odborné nebo vysoké škole. A pak má tato návštěva, jak všichni doufáme, vysoce preventivní funkci. Jednou a stačilo. Jistě se tam vícekrát, a hlavně z té druhé strany, nebude nikdo chtít podívat.
Mgr. Eva Vlčková
