Ve středu 7. května se uskutečnila další výprava z cyklu exkurzí do pražských galerií. Zájemci v rozpětí I. SV – III.V měli tentokrát možnost navštívit Dům U kamenného zvonu (Galerie hlavního města Prahy), který až do 3.8. tohoto roku hostí rozsáhlou retrospektivu výtvarného díla proslulého režiséra, scénáristy, básníka a všestranného umělce Tima Burtona.
Timothy Walter Burton se narodil 25. srpna 1958 v Burbanku v Kalifornii. Studoval animaci na California Institute of Arts a po jejím absolvování několik let působil jako řadový animátor v Disney studios. Burtonovým sólovým debutem je krátký černobílý animovaný film Vincent (1982), černohumorná a současně poetická pocta autorovu idolu, elegantní hvězdě klasických černobílých hororů Vincentu Priceovi. Ten také příběh malého chlapce, jenž se ve své fantazii stává temným hrdinou groteskních povídek Edgara Alana Poea, namluvil. Následoval film Frankenweenie (1984), tentokráte hraná krátkometrážní parafráze na klasické frankensteinovské téma, v níž se chlapci podaří díky vědeckým pokusům vzkřísit svého mrtvého psího kamaráda. Pro zajímavost doplňme, že po téměř třiceti letech se Burton k tomuto příběhu vrátil a v roce 2013 jej opět přivedl na plátno, ovšem jako celovečerní loutkový snímek. První větší úspěch autor zaznamenal v roce 1985 s filmem Pee-Weeho velké dobrodružství, populární je i o tři roky mladší bláznivá duchařská komedie Beetlejuice (1988). Skutečným kasovním trhákem se ale stal až Batman z roku 1989, který Burtonovi otevřel dveře Hollywoodu a umožnil mu volnou ruku při realizaci dalších, dnes již kultovních snímků, z nichž zmiňme alespoň perly jako Střihoruký Edward (1990), Ed Wood (1994), Ospalá díra (1999), Velká ryba (2003), Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005), Karlík a továrna na čokoládu (2005), Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet street (2007) nebo Temné stíny (2012)
Pražská výstava představuje Tima Burtona nejenom jako geniálního filmaře (byť jeho kompletní dílo můžeme shlédnout v podzemním kině v kamenném sklepení), ale především jako originálního výtvarného umělce s nezaměnitelným groteskním rukopisem. Gotické síně Domu U kamenného zvonu hostí více než 500 autorových kreseb, maleb, fotografií a také loutek. Právě loutky hrají v pražské instalaci významnou úlohu. Tim Burton je jedním z mála současných tvůrců, kteří pro své animované filmy (Ukradené Vánoce, Mrtvá nevěsta, Frankenweenie) stále používají tradiční stop-motion animaci, tj. postupné snímání každé scény okénko po okénku, vždy s drobným posunem pozice loutky. Česká animátorská škola patří v této zdlouhavé, ale působivé technice již desítky let ke světové špičce a Tim Burton její díla dobře zná a také se jimi nechává inspirovat. Na tiskové konferenci před zahájením výstavy líčil například své první a dá se říci „iniciační“setkání s filmy Karla Zemana, konkrétně s jeho legendární Cestou do pravěku. Zemanovy geniálně jednoduché a současně mimořádně efektní a výsostně výtvarné filmové triky Burtonovi učarovaly a jejich tvůrce dodnes pokládá za jednoho ze svých „duchovních otců“, z něhož čerpal inspiraci, stejně jako z klasických filmových hororů a japonských „béček“, plných fantastických příšer, jakou je například gigantická Godzilla. Proto najdeme v U kamenného zvonu větší množství loutek, než na autorových dřívějších retrospektivách v New Yorku a Paříži. Dalším s tím souvisejícím specifikem a „českou stopou“ na pražské expozici je také umístění loutek pod asymetrické poklopy z foukaného skla, které si Burton, v návaznosti na českou sklářskou tradici, pro svoji výstavu vymínil.
V expozici najdeme kromě loutek i bohatý výběr kreseb, přípravných skic k filmovým charakterům i scénám, obrazů, rukopisů, básní (skvělá sbírka Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy, kterou v českém překladu vydalo před časem nakladatelství Dybbuk) a krátkých filmů, přičemž řada těchto děl nebyla dosud nikdy veřejně prezentována. To umožňuje pohlédnout na Burtonovo výtvarné dílo opravdu v celé jeho šíři, škoda jen, že jednotlivé práce jsou mnohdy vedle sebe prezentovány bez hlubšího kontextu, nelogicky a bez chronologie. Výrazným nedostatkem je také absence obsáhlejších doprovodných textů, které by přiblížily například okolnosti vzniku konkrétních děl či nastínily dobový kontext. Toto kurátorské pochybení výsledný dojem z výstavy poněkud kazí, přesto však je její návštěva výjimečnou událostí a jedinečnou možností setkat se s Burtonovými hravě morbidními fantaziemi z bezprostřední blízkosti. Doufám, že pro studenty bylo toto setkání jedním z těch, na něž se nezapomíná a že pro ně bude snad i motivací ve vlastní tvorbě…
