Jake a Dinos Chapmanovi v Rudolfinu
Brutální, perverzní, obscénní, cynické, zvrhlé…takovými adjektivy častují média tvorbu „zlých hochů britského umění“, Jakea a Dinose Chapmanových. První listopadovou středu jsme se spolu se studenty vydali do Prahy, kde v sálech galerie Rudolfinum právě probíhá výstava The Blind Leading the Blind/ Slepý vede slepého, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že skandálními jsou mnohem spíše povrchní a prvoplánové bulvární odsudky samozvaných mravokárců, než mnohovrstevnaté, znepokojivé i podvratně zábavné umění této bratrské dvojice.
Jake (vlastním jménem Iakovos, *1966) a Dinos (vlastním jménem Konstantinos, *1962) Chapmanovi jsou britští umělci, volně spojovaní s hnutím tzv. Young British Artist (YBA), v němž figurují jména jako Damien Hirst nebo Tracey Emin. Vystřídali každý zvlášť řadu uměleckých škol, v letech 1988 –1990 společně studovali na Royal College of Art, na konci osmdesátých let pak působili jako asistenti v ateliéru slavné umělecké dvojice Gilbert and George. Společně tvoří od roku 1991.
Tvorba JDC je formálně velice pestrá a různorodá, avšak okruh témat, kterým se umělci věnují, je velmi konzistentní a stálý. Chapmanovi ale tato témata soustavně podrobují kritickému zkoumání stále z nových pohledů a v odlišných kontextech. V rejstříku jejich nejčastějších námětů najdeme tematiku smrti a násilí, sexualitu, práci s interpretací zažitých symbolů, citace (někdy dokonce apropriace) historických uměleckých děl (známá je především obsedantní fascinace tvorbou španělského malíře a grafika Francisca Goyi, korunovaná přemalováním skutečných Goyových originálů) i určitá posedlost dětským světem v jeho naivitě i krutosti zároveň. Nedílnou součástí jejich tvorby je však i všudypřítomná (sebe)ironie, černočerný humor a klamavá hra s divákem a jeho vnímáním. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že to, co si v případě JDC myslíme, že vidíme, nikdy není ve skutečnosti to, co to doopravdy je. Platí to jak v rovině technické, kdy Chapmani s neobyčejnou řemeslnou virtuozitou patinují bronzové odlitky tak, aby působily dojmem umělé hmoty, gumy nebo starých pomačkaných a špinavých kartonů, čímž ironizují a shazují „ušlechtilý“ materiál „vysokého“ umění, tak v rovině konceptuální, kde zdánlivá banalita a dětská naivita skrývá a kamufluje hlubší vrstvy plné zcela vážných odkazů k historii umění, filozofii, literatuře i k zásadním morálním otázkám moderní civilizace. V žádném případě si však tvorba obou bratří neklade spasitelské ambice, nemoralizuje a nementoruje. Podává syrový obraz světa v celé jeho zkaženosti, přitom tak ale činí spíše se sarkastickým úšklebkem a makabrózním humorem, než s úzkostí, zděšením či nadějí na spásu.
S tvorbou bratrů Chapmanových se v prostorách Rudolfina nesetkáváme poprvé, umělecká veřejnost má jistě stále v paměti objekt Hrátky se zvířátky (Fucking with nature, 2009), prezentovaný v roce 2010 na výstavě Decadence now! a také cyklus „modifikovaných“ portrétů z 18. století s názvem Jednoho dne už nebudeš milován (One day you will no longer be loved, 2008), zařazený v loňském roce do výstavní kolekce Beyond reality, mapující současnou britskou malířskou scénu. The Blind Leading the Blind však pro českého diváka představuje první možnost seznámení se s dílem obou bratrů v širším spektru jejich uměleckých aktivit.
Výstava mapuje retrospektivně tvorbu Chapmanových od devadesátých let, kdy se poprvé v mezinárodním kontextu prosadili se svými znepokojivými sochami zmutovaných reklamních manekýnů, až po díla nejaktuálnější. Kurátor výstavy, historik Otto M. Urban (mj. autor výstav V barvách chorobných nebo Decadence now!) se rozhodl představit dílo Jakea a Dinose nikoli jen jako přehlídku nejznámějších a dnes již ikonických sochařských realizací, ale v širším záběru, zahrnujícím i díla méně známá. Významnou část expozice tak tvoří, vedle proslulých soch jako Sex (2003), Death (2003), nebo dioramatu Tvar věcí příštích (The shape of things to come 1999 – 2004), také rozsáhlé cykly grafických prací, především leptů (cykly Hrůzy války/ Disasters of war, 1999 a Lidská duha/ Human Rainbow, 2011) a kreseb, které nejsou tak často vystavované ani otiskované a setkání s nimi je proto zcela novou zkušeností i pro diváky, kteří mají o tvorbě Chapmanových již určité povědomí.
Jakkoli se jedná o divácky náročnou výstavu, věřím, že pro studenty byl bezprostřední kontakt s dílem předních světových tvůrců silným zážitkem a doufám, že přispěje k jejich zájmu o poznávání nových a širších horizontů světa výtvarného umění, jehož součástí by se časem i oni sami měli stát.
