Když jsem na jaře letošního roku vyvěsila
na informační tabuli ve škole nabídku exkurze do Osvětimi, neměla jsem vůbec představu, kolik zájemců se může v naší škole najít. Výsledek předčil moje očekávání – na stole se mi sešly desítky přihlášek a mnozí studenti žádali, aby s nimi mohli jet i kamarádi či rodinní příslušníci. A tak jeden turnus absolvoval akci už v dubnu a druhý nyní – 20. září 2012.
Opět nám veškerý servis zajistila bezchybně CK Voma Třebíč. Vzhledem ke vzdálenosti jsme vyrazili už ve čtyři hodiny ráno. Většina studentů velmi rychle ztichla a všichni dospávali zkrácenou noc. Před desátou hodinou jsme byli v cíli. Počasí bylo typicky podzimní – chvílemi se nebe zatahovalo, chvílemi vysvitlo slunce. I když paprsky byly příjemné, nezahnaly tísnivou náladu, která na nás padla ještě před branou tábora.
Nejdřív nás čekal KT Auschwitz I se zděnými patrovými budovami, které před válkou sloužily jako kasárna polské armády. Naši průvodci nám ukázali jednotlivé bloky přeměněné dnes na rozsáhlou expozici a postupně se před námi rozkrýval děsivý a dokonale fungující systém, v němž byli lidé postupně zbaveni svých zavazadel, svých osobních věcí, svých blízkých členů rodiny, své důstojnosti a po kratší či delší době i svého života. Procházeli jsme zamlklí mezi informačními panely, fotografiemi a vitrínami s desítkami kufrů, bot, oděvů, osobních věcí a dokonce i tunami lidských vlasů, protože německá mašinérie dokázala zužitkovat naprosto všechno.
Poznali jsme, jak probíhal běžný den táborového vězně, jak vypadal „jídelníček“, v jakých podmínkách lidé žili, spali, pracovali… Pak už pro nás nebylo těžké pochopit, proč řadový vězeň přežil pouhé dva týdny až dva měsíce od svého příjezdu. A netýkalo se to jen dospělých, protože ve stejných podmínkách živořily a umíraly i tisíce dětí.
Z vyprávění průvodců jsme se dozvěděli také o systém
u trestů a zastrašování, o pokusech o útěk, o dobrovolných sebevraždách lidí, kteří už nemohli snášet utrpení a vrhali se na dráty s elektrickým proudem. Chvíli jsme postáli na místě, kde probíhaly popravy zastřelením či oběšením, viděli jsme plynové komory a spalovací pece. Po dvou hodinách jsme areál opustili a vrátili jsme se na stanoviště autobusů. Trochu jsme si vydechli během přesunu do druhé části.
V KT Auschwitz II jsme se většinou pohybovali pod širým nebem, a tak jsme výklad snášeli přece jen o trochu lépe. Ale ani tady jsme se nezbavili tísnivých pocitů při prohlídce příjezdové rampy, kde končily vlaky s vězni, pro něž tady začínala cesta utrpení. Až k obzoru se táhly stovky komínů z bývalých bloků, které měly sloužit k vytápění. Když nám ovšem průvodci řekli, že i v největších mrazech byl příděl jednoho kbelíku uhlí na den, bylo nám jasné, že nějaké topení bylo pouhou fikcí. Součástí prohlídky byly i ženské bloky, latríny a pozůstatky dvou ohromných krematorií, která Němci vy
hodili do vzduchu krátce před osvobozením tábora.
Zastavili jsme se také na místě změněném na velký památník obětem a k pamětní desce v českém jazyce jsme položili květiny. Před zakončením celé exkurze jsme ještě mohli vystoupit na věž u vchodové brány a prohlédnout si celý areál z výšky. Pak už jsme se rozloučili s průvodci a na cestě zpátky si většina z nás ve vzpomínkách rekapitulovala nové poznatky a čerstvé zážitky z pobytu v Osvětimi.
Další fotografie na
http://skolnirajce.rajce.idnes.cz/Osvetim_2012
