Když jsem v polovině června chtěla v Ekologickém volnočasovém centru Švýcárna u Adamova objednat na jaro příštího roku ubytování pro čtyřdenní expedici do středu Moravského krasu, představovala jsem si klidnou přípravu v průběhu celého prvního pololetí. Realita však byla úplně jiná. Ukázalo se, že pokud chceme program zrealizovat tak, jak si ho představujeme, musíme s přípravami značně přidat a akci uskutečnit hned v září tohoto roku.
Místo pozvolného piplání tak nastal sprint, místo klidu nervozita gradující až do odjezdu a k tomu ještě spousta otázek, na které do poslední chvíle nebyly jisté odpovědi: „Najdou se zájemci? Dopadne počasí? Zvládneme to? Nebude to pro účastníky moc namáhavé?“
A pak přišlo úterý 12. 9. 2023, přehouplo se přes poledne a naše akce odstartovala. Začalo 76 hodin intenzivního života na zemském povrchu, ale i pod ním. Naším cílem bylo seznámit naše žáky s principem krasovění – s tím, jak voda po tisíciletí zvolna, ale důsledně kutá jeskyně, jako nejdokonalejší umělec modeluje povrchové i podpovrchové krasové jevy. Ukázat jak z povrchu náhle nečekaně mizí, jako by jí život na slunci z ničeho nic omrzel, aby se chvíli pošťourala v podzemí a zase po čase se o kus dál zcela samozřejmě objevila.
Chtěli jsme také naše žáky seznámit s tím, jak krasovou krajinu odedávna využíval člověk – jeskyně pro něj bývaly příbytkem, místem tajemných rituálů i pohřebištěm. V moderní době pak člověk neváhal do jeskyní nacpat válečnou továrnu nebo protiatomový bunkr. Neméně zajímaví jsou i živočichové, kteří v jeskyních hledají (nebo hledali) úkryt: od různých zástupců hmyzu po pavoukovce, od tajemného dhoula a jeskynního medvěda ve starších čtvrtohorách až po současné netopýry a vrápence. Oblast Moravského krasu v okolí Adamova a Rudic má navíc za sebou výraznou hutní minulost.
Těch témat a motivů, kterým bychom se mohli věnovat, bylo obrovské množství. A tak jsme si od všeho trošku „zobli“: poznávali jsme přírodu v listnatých lesích v hlubokých kaňonech i na pasekách na náhorních plošinách, sledovali koryta krasových říček, prohlédli si jejich propadání i vývěry. Pozorně jsme sledovali hejnko mlynaříků dlouhoocasých nad našimi hlavami i kudlanku nábožnou u našich nohou, žasli nad životními peripetiemi letounů. Obdivovali jsme ocúny na výslunné louce i bezy chebdí ve stinných příkopech.
Především nás ale lákaly skály a jeskyně. Hned ta první, Jáchymka, nás uchvátila, když nás přivítala hned v první podvečer. Předvedla nám, jak úžasná může jeskyňařina být. Mile poetická i strašidelná zároveň. Výpustek nám zase ukázal svou velmi pestrou historii a obrovské prostory. Ovšem nejúžasnější byla Býčí skála. Tajemná a nepřístupná. Nevzdala se lehce. Vyzkoušela si nás svými úzkými „plazivkami“, děsivě hučící vodou Jedovnického potoka, když burácel ve stísněných jeskynních tunelech, i neuvěřitelnou rozlohou obrovských dómů. Za tu nádheru jsme zaplatili zmazaným oblečením a někdy i holinkami plnými vody, ale stálo to za to. Na tom jsme se všichni shodli.
A shodli jsme se ještě v jedné věci, že jsme si ty necelé čtyři dny všichni úžasně užili. Celé dny spolu v neustálé činnosti od brzkého rána do pozdního večera. Ve dnech, kdy nebyl čas na únavu. Ve dnech, ve kterých jakoby se stírala hranice mezi kantorem a žákem, kdy bylo důležité jen to, že se na sebe můžeme naprosto spolehnout. Dost už ale vyprávění, to kouzlo krajiny Moravského krasu se stejně nedá vylíčit. Třeba ho ale objevíte prostřednictvím našich fotografií…
Fotografie: Eliška Gavlovská, Leoš Poříz, Eva Bernadová
