Motto
THOSE WHO DO NOT REMEMBER THA PAST ARE CONDEMNET TO REPEAT IT
KDO SI NEPAMATUJE MINULOST, JE ODSOUZEN JI OPAKOVAT
Jsou události, na které by se opravdu nemělo zapomínat – k tomu odkazuje motto v záhlaví článku, které najde návštěvník koncentračního tábora Osvětim i nad vstupem do jedné z expozic. To je také důvodem, proč na toto místo jezdíme s našimi studenty pravidelně.
Letošní cesta připadla na pondělí 18.9.2023 a proběhla naprosto standardně; po šesti hodinách jsme byli v cíli. Chvíli nato jsme vybaveni sluchátky a za doprovodu dvou místních průvodců stáli před neblaze proslulou bránou s nápisem Arbeit macht frei. Prošly tudy statisíce vězňů, pro něž jedinou cestou ven byla plynová komora a následně spalovací pec některého z místních krematorií.
Naši průvodci nám ukázali jednotlivé bloky přeměněné dnes na rozsáhlou expozici a postupně se před námi rozkrýval děsivý a dokonale fungující systém, v němž byli lidé postupně zbaveni svých zavazadel, svých osobních věcí, svých blízkých členů rodiny, své důstojnosti a po kratší či delší době i svého života. Procházeli jsme zamlklí mezi informačními panely, fotografiemi a vitrínami s desítkami kufrů, bot, oděvů, osobních věcí a dokonce i tunami lidských vlasů, protože německá mašinérie dokázala zužitkovat naprosto všechno.
Poznali jsme, jak probíhal běžný den táborového vězně, jak vypadal „jídelníček“, v jakých podmínkách lidé žili, spali, pracovali… Pak už pro nás nebylo těžké pochopit, proč řadový vězeň přežil pouhé dva týdny až dva měsíce od svého příjezdu. A netýkalo se to jen dospělých, protože ve stejných podmínkách živořily a umíraly i tisíce dětí či žen.
Z vyprávění průvodců jsme se dozvěděli také o systému trestů a zastrašování, o pokusech o útěk, o dobrovolných sebevraždách lidí, kteří už nemohli snášet utrpení a vrhali se na dráty s elektrickým proudem. Chvíli jsme postáli na místě, kde probíhaly popravy zastřelením či oběšením, viděli jsme plynové komory a spalovací pece. Po zhruba dvouhodinové prohlídce základního tábora jsme se přesunuli do KT Auschwitz-Birkenau, tedy do Březinky. Tento druhý areál je mnohem rozlehlejší a podmínky v něm byly daleko děsivější. Výklad pokračoval a my jsme – pod plným sluncem, protože počasí se opravdu vydařilo – absolvovali další kilometry psychicky i fyzicky náročně akce. Ale ani tady jsme se nezbavili tísnivých pocitů při prohlídce příjezdové rampy, kde končily vlaky s vězni, pro něž tady začínala cesta utrpení. Až k obzoru se táhly stovky komínů z bývalých bloků, které měly sloužit k vytápění. Když nám ovšem průvodci řekli, že i v největších mrazech byl příděl jednoho kbelíku uhlí na den, bylo nám jasné, že nějaké topení bylo pouhou fikcí. Součástí prohlídky byly i ženské bloky, latríny a pozůstatky dvou ohromných krematorií, která Němci vyhodili do vzduchu krátce před osvobozením tábora.
Zastavili jsme se také na místě změněném na velký památník obětem a u pamětní desky v českém jazyce. Pak už jsme se rozloučili s průvodci a na cestě zpátky si většina z nás ve vzpomínkách rekapitulovala nové poznatky a čerstvé zážitky z pobytu v Osvětimi.
