Příroda v areálu > Ptáci > Hrdlička zahradní
Budete-li procházet mezi budovami v našem areálu, může se vám stát, že proti vám noblesním krokem vyrazí štíhlá šedobéžově zbarvená kráska s černým jemně bíle lemovaným límečkem na zadní straně krku, která bude pečlivě zkoumat zem i své okolí. Vězte, že to není nějaký zabloudilec z chovatelských voliér. Jde o hrdličku – přesněji hrdličku zahradní. Nejedná se však o onu hrdličku, jejíž zve ku lásce hlas, jak tvrdí Karel Hynek Mácha ve své básni Máj, nýbrž o její blízkovýchodní sestřenici. Tu však ještě Mácha znát nemohl, protože byla poprvé pozorována v České kotlině až v roce 1942, tedy 106 let po Máchově smrti.
Hrdlička zahradní na procházce v areálu Akademie Světlá n. S. 19. 5. 2016
Tato cca 30 cm dlouhá hrdlička s rozpětím křídel až půl metru se do konce 19. století vyskytovala pouze od Turecka po Indii. V první polovině 20. století se však dala do pohybu a začala expandovat na okolní území: ve 30. letech 20. století dobyla Balkán, ve válečném roce 1942 dorazila do Čech, o 13 let později překonala kanál La Manche. Následně přes Španělsko a Gibraltar vtrhla do Afriky, na východ dorazila až do východní Číny. Bez pasů, víz a válečných tažení obsadila prakticky celou Evropu i Asii a nikdo si toho ani nevšiml. Všude na svých cestách se drží člověka. Je typickým synantropním druhem. Nejraději osidluje parky, zahrady, hřbitovy, umí se uživit v centrech měst i u venkovských usedlostí. Prosperovat dokáže prakticky kdekoliv. Živí se semeny, zrním, bobulemi. Občas poruší svou vegetariánskou životosprávu a přilepší si drobnými měkkýši nebo larvami či kuklami much.
Hnízdí 3 – 4krát za sezónu. První snůšku klade již v březnu, poslední zvládne v září či říjnu. Hnízdo staví pár hrdliček společně buď vysoko na stromech (raději jehličnatých) nebo méně často ve výklenku zdi budov. Na plochou misku z větviček naklade samička dvě bílá vajíčka, která následující dva týdny na střídačku se svým partnerem zahřívá. Mláďata, jak je u zástupců řádu měkkozobých zvykem, krmí rodiče první dny výměškem z volete, teprve po několika dnech je přivykají na nabobtnalá semena a zrní.
Hrdličky jsou velmi společenské. Většinou je vidíme v páru, popř. v hejnech. Pohybují se po zemi, rády hřadují na vedení či na hřebenech budov. Nelze rozlišit pohlaví, obě jsou vybarvena prakticky stejně, jen mladé hrdličky postrádají límeček kolem krku. Známé přísloví, že se k sobě lidi mají „jako hrdličky“, poukazuje na jejich zvyk tzv. „zobáčkování“ – tulení se k sobě hlavičkami a tření zobáčků o sebe. Přesto ale i hrdličky k sobě dokážou být někdy dost nevraživé.
I když je nevidíme, upozorní nás na sebe hlasitým křikem při vzletu nebo přistání, popř. tleskáním křídel. Často slyšíme jejich volání – tříslabičné „hu-hů hu, hu-hů hu“ s důrazem na druhou slabiku, které několikrát opakují.
V současné době je ve městech hrdlička zahradní jedním z nejběžnějších ptáků. Přesto ale její početní stavy v poslední době ve střední Evropě klesají. Není to ale pokles nijak razantní, abychom se snad museli bát, že bychom se s těmito noblesními ptačími obyvateli museli u nás ve Světlé rozloučit.
